Na Valašsku má advent jinou příchuť. Místo vůně perníčků a tlumených koled se po vesnicích nese zvuk zvonců, řetězů a výkřiků, které by v jiném kraji nahnaly hrůzu. Tady je to ale radost – přišel čas čertů.

V povodí říčky Senice, ve dvanácti vesnicích kolem Horní Lidče, se okolo svátku svatého Mikuláše každoročně rozběhne starodávný zvyk – pochůzky čertovských skupin. Po setmění ožívají dvory a ulice. Ze tmy se vynořují postavy v ovčích kožešinách, ověšené zvonci, s rohy z beranů, krav i koz, obalení ježčí kůží. Každý čert je jiný – v jedné dědině malovaný, v druhé až démonicky děsivý.

Pekelná družina bez andělů
Čerty doprovází pestrá směs dalších postav: koníci, smrtky zvané krkaně, nosiči, židi, prďové a samozřejmě i Mikuláš, kterému se tu říká prostě Svatý. O andělech si tu ale děti mohou nechat jen zdát – Valašsko má své vlastní nebe i peklo.

Podle etnografů má tento zvyk kořeny ještě v pohanských rituálech. Pochůzky čertů nebyly původně o strašení dětí, ale o ochraně vesnice a zajištění plodnosti v temném zimním období. Mikuláš se do nich dostal až později – spíš kvůli víře a dětem než kvůli původnímu smyslu. Jak uvádějí prameny, ještě v polovině 19. století dětem nadělovala tzv. matička - tajemná ženská bytost oděná v bílé plachtě.

Když čerti létají z hor
Každá vesnice má svá pravidla i své legendy. V Lužné se například čerti spouštějí po hořícím provaze z kopce zvaného Maděrek – obraz jako z dávných mýtů. V Lidečku zase vylézají přímo z Čertových skal, které vesnici dominují. A kdo tam někdy byl, ví, že to nejsou jen obyčejné kameny.

Lidové vyprávěnky dodnes popisují, jak má každá maska v průvodu svůj úkol. Smrtka prý sebere hříšníka a předá ho Svatému, bílý kůň jej odnese do nebe, zatímco čert předá provinilce Nosičovi do pytle a černý kůň ho odvleče do pekla...

Pýcha vesnice a dětská odvaha
Na Hornolidečsku se v každé vesnici říká: „Naši čerti sú nejpěknější.“ A lidé to myslí vážně. Masky se dědí, opravují, zkrášlují – jsou to malé rodinné poklady. Chlapci se od malička učí běhat s rohy na hlavě a dělat rámus, aby se z nich jednou stali „velcí čerti“.

Během pochůzek se čerti ženou po vsi, pronásledují děti a hlavně děvčata – cérky, jak se tu říká. Ale za tím vším rámusem je kus lidskosti. Tahle tradice není divadlo, ale živý rituál, který spojuje celé komunity.

Když se setmí a zní zvonce
Dnes se čertovské pochůzky konají většinou o víkendu kolem 6. prosince, aby se mohli zapojit i ti, kdo žijí mimo rodnou vesnici. Ale i v moderní době si čerti drží svou sílu. Není to turistická atrakce, ale živá paměť kraje – drsná, hlučná, ale opravdová.

Kdo někdy viděl čerty na Valašsku, ví, že tady se zlo a dobro neoddělují černobíle. Všechno je promíchané – stejně jako v životě. A právě proto tahle tradice přežila.
Protože když se na Valašsku rozřinčí zvonce a ozve se první čertovský řev, i ti nejmenší vědí, že zima je tady – a svět se znovu točí tak, jak má...

Foto: Jaroslav Rumánek

Více se dočtete v zimním čísle Valašských novin.