Poctivá krojová krejčovina je pořádná dřina i kus umění. V případě krojů z Valašska to platí dvojnásob. Materiály jsou totiž poctivé, žádné moderní náhražky a jenom zručné ruky a dlouholetá zkušenost z nich dokáže vykouzlit krásu na první pohled jednoduchou, ale přitom nadčasovou. Přesně takové šije držitelka titulu Mistr rukodělné výroby Zlínského kraje i značky PRAVÉ VALAŠSKÉ - krojová krejčová Eva Kašparová z Valašské Senice.

Vy jste vyučená dámská krejčová, jak jste se dostala ke krojům a kdy?

Když jsem pracovala ve STYLu ve Valašských Kloboukách, dva pánové tam šili kroje pro soubor Valaška. Trochu jsem to od nich obkoukávala. Posléze mě oslovila vedoucí nově vzniklého souboru Klobučan Hana Tarabusová. Dělala jsem pro ně první krojové součásti. Po revoluci (1989) jsem pro ně začala šít i soukenné věci a od té doby pro ně dělám kom pletní kroje dle aktuální potřeby. Zakázky se díky tomu začaly kupit a v současnosti dělám kroje pro celé okolí.

Takže od roku 1994 se věnujete výrobě krojů na plno. Jak se za tu dobu poptávka po krojích proměnila?

Zájem o kroje je opravdu velký. Zakázky mám na dva roky dopředu. Nejvíce je poptávka ze souborů, lidé si ale také hodně nechávají šít soukromě pro vlastní potřebu. Občas šiju kroj třeba i jako dárek k narozeninám.

Vy se ale také zabýváte rekonstrukcemi krojů. Máte nějakou aktuální zakázku?

Dokončila jsem velmi zajímavou věc pro muzeum v Novém Jičíně. Letos totiž bude stopadesáté výročí smrti Františka Palackého. Oslovili mě, abych udělala rekonstrukci kroje jeho sestry Roziny. Vidět jej můžete v Praze v Národním muzeu až do srpna letošního roku.

A ten kroj z Hodslavic je ještě valašský?

Ano, je valašský, ale už je na rozhraní Valašska a Novojičínska, takže má také prvky lašského kroje.

Co je pro valašský kroj typické?

Valašský kroj není úplně jednoznačný. U ženského kroje je vždycky sukně, fěrtúšek a vestička. U vestičky není úplně jednoznačně řečeno, že musí být červená, nebo hřebíčková. Je tam více variant. Obecně může me říct, že je oproti slováckému kroji chudší, například u výšivek. Hodně se ale používá modrotisk a soukenné vesty.

A kdybychom to vzali úplně z gruntu. Když vidím chlapský kroj…

Na Valašsku jsou převážně bílé nohavice, hřebíčková nebo červená vesta. Rukávce bílé nebo s výšivkou.

A vysoký klobouk…

Nemusí to být pravda, ten vysoký, jak jej známe z obrázků, se nosil na Rožnovsku. Třeba na valašskokloboucku je nižší, takzvaný hrotek.

Když se podíváme pro změnu na ženský kroj?

Tam je právě ta modrotisková zástěra, ale nemusí být vždy. Může být i květovaná. Záleží, k jaké příležitosti se nosí. Pak bílé plátěné rukávce, vyrobené ze lnu, bavlny nebo bývaly i z konopí. Na Valašsku je typická především délka sukně do půli lýtek.

Při práci tedy používáte tradiční materiály?

Je to tak. Základní materiály jsou len, bavlna, podšívky. Spodničky pak dělám z konopí. U mužských krojů je základ sukno na nohavice a vesty. Kabáty se šijí z huní. Pak se ještě používá len a bavlna na košile.

Jak je těžké sehnat tradiční materiály?

Dnes už vím, kam mám jít. Když jsem začínala, nebylo to tak jednoduché. Velký specializovaný obchod na krojové materiály je například v Brumovicích u Hodonína. Když potřebuju lněnou látku, plátna a huně, objednávám to zase na severní Moravě.

S huní, což je v podstatě základ především chlapského kroje, je ale problém…

V současnosti je v Česku těžko k sehnání. Dodavatelé se hledají v Polsku nebo na Balkáně (huňa se vyrábí speciální metodou z ovčí vlny, pozn. red.).

Kolik času vám zabere výroba jednoho kompletního kroje?

Většinu šiju ručně, což zabere více času. Když je nějaká větší zakázka pro soubory, už to kompletně ručně nedělám. Záleží také na domluvě se zákazníkem, protože je to také otázka peněz.

Je to tak zásadní rozdíl? Dá se to poznat, že je kroj šitý ručně?

Z blízka ano. Když se díváte na jeviště, tak ne.

Takže zpět k mé otázce, kolik času zabere výroba kroje?

U mužského kroje vychází práce jenom na nohavicích na dvacet hodin, s podšívkou je to ještě víc. Košile bez vyšití pak trvá kolem deseti hodin. U vesty, tady se jí říká brunclek, záleží, jak je zdobená. Klobúcké bruncleky, které jsou hodně zdobené, mi zaberou až padesát hodin jedna. Ty ze Vsacka (Vsetínska) nad třicet hodin.

A časová náročnost u ženského kroje?

Tam je to o něco méně pracné. Vesta (kordulka) zabere těch dvacet hodin, fěrtúšek (vrchní část sukně) a spodní sukně kolem deseti až dvanácti hodin. Rubáč, což je vlastně spodní košilka, trvá nějaké tři hodiny. U rukávců záleží, jaká je výšivka. Ta pracnost je tam opravdu velká, vyšívání mi dělá jedna paní, takže přesně nevím. Jenom mé šití rukávců ale zabere tak dva dny práce, což je nějakých šestnáct až osmnáct hodin. Vše to dělám ručně, je tam časově náročné vrapování (navlnění, pozn. red.) a podobně.

Kolik máte za sebou ušitých krojů?

(smích) Nemám tušení, ale bu dou to stovky. Z které oblasti nejvíce? Zaměřuji se na Jižní Valašsko a Luhačovské Zálesí, popřípadě Vsacko. Kde nejdále se mohou pochvá lit krojem vyrobeným od vás? V Brazílii u paní Baťové.

Pro které soubory jste kromě vašeho řekněme kmenového souboru Klobučan ještě šila?

Dělala jsem kroje z Luhačovské ho Zálesí pro Armádní umělecký soubor Ondráš z Brna, pak pro rožnovskou Javořinu nebo Troják z Valašské Bystřice, ze Vsetínska nosí kroje ode mne Lipta Liptál a další. Kroje jsem šila také pro soubor v Lysé pod Makytou.

V roce 2020 jste získala titul Mistr tradiční rukodělné výro by Zlínského kraje, co to pro vás znamená?

Znamená to víc práce. (smích) Teď vážně. Musím se přiznat, že z toho mám opravdovou radost.

Má na Valašsku krojové řemeslo budoucnost? Máte nějakou pokračovatelku?

Mám moc šikovnou neteř, která mi už něco šije a velice hezky vyšívá. Zatím mi pomáhá s plá těnými doplňky, ale chtěla bych ji už pomalu zaučovat také na soukenné věci.

Co by nemělo na valašském kroji chybět?

Správný materiál. Neměl by být vyroben z nějakých „plastových“ imitací původních materiálů. Rukávce a košile by měly být bílé. Nemělo by to být přezdobené.

A typická obuv?

Krpce a na jižním Valašsku papuče.